1. Doprovodné přiblížení zadní části jazyka ke tvrdému patru (palatu), typ ↗sekundární artikulace.

2. Změna nepalatálních/nepalatalizovaných konsonantů v konsonanty palatální/palatalizované, nejčastěji vlivem kontaktu s předními vokály n. jotací, typ ↗asimilace. Vedle latentního spontánního tlaku mluvidel k pohodlnější výslovnosti rozhodovala o tom, zda a jak se p. konkrétně uskuteční, situace daného fonologického systému n. subsystému, resp. potřeby fonémických alternací při flexi a derivaci. Živě probíhaly p. v psl. v souladu s širší tendencí k sylabickému synharmonismu (s ním souvisí přehlásky samohlásek a další typy asimilací).

2.1 Praslovanská palatalizace velár

(a) Při první palatalizaci velár, p. regresivní, se před pův. předními vokály ⁺ē̆ n. ⁺ī̆ měnily k > č, g > ž, ch > š, např. ⁺četyre < ⁺ketūr‑ (srov. lit. keturì, lat. quattuor z pův. ⁺k^u̯, za něž v balt. a sl. ⁺k; viz ↗satemové jazyky); ⁺živъ < ⁺gīv‑ (srov. lit. gývas [gi:vas], lat. vīvus z pův. ⁺g^u̯, za něž je v balt. a sl. ⁺g; viz ↗satemové jazyky), n. 2. os. sg. préz. ⁺rečešь < ⁺rek‑e‑šĭ (srov. 1. os. sg. ⁺rek‑ǫ); 2. os. sg. préz. ⁺možešь < ⁺mog‑e‑šĭ (srov. 1. os. sg. ⁺mog‑ǫ); ⁺grěšьnъ ‘hříšný’ < ⁺grěch‑ĭ‑n‑ (srov. subst. grěchъ ‘hřích’).

Za znělé ⁺g je doloženo fakticky ž, ale pův. střídnicí byla znělá afrikáta ⁺d’ž, odpovídající neznělé afrikátě č (= t’š) za neznělou veláru ⁺k. Závěrová složka [d’] v afrikátě ⁺d’ž prehistoricky zanikla, ale její stopy zůstaly zachovány ve skupině ⁺zg, v níž při první p. velár došlo k ↗asimilaci tuposti z > ž a k ↗disimilaci (tj. zániku druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek), např. ⁺mozg‑ē‑nos po první p. velár a změně ē > a po ž > ⁺mozd’žanъ, asimilací tuposti > ⁺možd’žanъ, disimilací > ⁺možd’anъ (srov. stsl. moždanъ ‘morkový, tučný’ s -d‑ z bývalého, ale jinak už nedoloženého ⁺d’ž > ⁺dž; k tomu subst. mozgъ ‘mozek’); n. z kořene se samohláskovým vrcholem prodlouženým (viz ↗ablaut) ⁺gēr‑ (srov. k tomu s o‑stupněm ⁺gor‑ v č. hořeti) utvořeno sufixem ‑o‑s a prefixem ⁺jьz‑ < ⁺ĭz‑ subst. ⁺(j)ьz‑gēr‑os, po první p. velár ⁺jьzd’žērъ, asimilací tuposti a změnou ⁺ē v a > ⁺jьžd’žarъ, disimilací (zánikem druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) a po zániku slabých ↗jerů a poté i náslovného j‑ jako ↗pobočné slabiky > žďár ‘zhořelec’ → místní jm. Žďár (s -d‑ z bývalého, ale jinak už nedoloženého ⁺d’ž).

Ve skupině sk (původní i vzniklé ↗asimilací znělosti ze zk) došlo při první p. velár obecně slovansky k asimilaci tuposti pův. ostré sykavky (sč > šč), event. na části sl. teritoria též k disimilaci (zániku druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) šč (= št’š) > št’, např. ⁺pisk‑ē‑la (srov. nepalatalizovanou podobu kořene v písk‑ati) > píščala (tak stč. a dosud ve vmor.nář.) > nč. píšťala, stsl. pištalь; n. ⁺bez‑kĭnd‑ĭnos, asimilací znělosti a palatalizací > ⁺besčędьnъ, asimilací tuposti > ⁺beščędьnъ, disimilací (zánikem druhé ze dvou rychle po sobě následujících tupých sykavek) šč (= št’š) > št’ (v stsl. s depalatalizací t’ > t beštędьnъ ‘bezdětný‘).

(b) Při druhé palatalizaci velár, rovněž regresivní, se před mladšími předními ě, i < ⁺oi̯ / ⁺ai̯ (viz ↗monoftongizace) měnily k > ć, g > dź, ch > ś (a to zsl. > š), např. při externí komparaci cělъ ‘celý, zdravý’ < ⁺kělъ < ⁺koi̯‑los (srov. gót. hails, něm. heil, angl. whole), n. při interní komparaci stsl.nom. sg. noga × dat. sg. nodzě < ⁺nogě < ⁺năgai̯ (koncovku srov. v lat. ‑aen. v ř. ‑a/‑ē s „iota subscriptum“), stsl.nom. sg. duchъ × nom. pl. dusi < ⁺duchi < ⁺dou̯šoi̯ < ⁺dou̯soi̯ (srov. koncovku ‑oinom. pl.mask. v ř.).

Znělá afrikáta dź za g² je historicky zachována ještě v starší vrstvě stsl., v mladší už po zániku závěrové složky frikativa z (tedy nodzě // nozě), frikativa je pak na větší části sl. jaz. území, i v č.; jen v p. je zachováno systémově dz < g² (srov. p. pieniądze × č. peníze, slk. peniaze), a nesystematicky i v mk. (nář.). (V r. a slk. jsou dnes analogicky podle tvarů mimo palatalizační pozici restituovány tvary s velárami, např. na ruke.)

Nejednotný byl vývoj kv‑, gv‑ před ě, i < ⁺oi̯ / ai̯: zsl. bez p. (srov. č. květ, hvězda, p. kwiat, gwiazda), jsl. a vsl. s druhou p. velár, tedy ćv‑, dźv‑ > zv‑, srov. stsl. cvětъ, dzvězda/zvězda, r. cvet, zvezdá.

Nejednotný byl vývoj sk a zg před ě, i < ⁺oi̯ / ai̯: zsl. sč (= št’š; > št’) a žd’ž (> žd’) jako při první p. velár × jsl. a vsl. sc (= sts; > st) a zdz (> zd), srov. stč. dska, na dščě / na dště (dnes analogií podle ruka – ruce už i deska – desce) × stsl. dъska, na dъscě / na dъstě; ⁺mězga > stč. miezha ‘míza’, u mieždžě / u mieždě; stsl. dręzga ‘háj, les’, vъ dręzdzě / vъ dręzdě.

(c) Při třetí palatalizaci velár, progresivní p., se veláry měnily se stejným výsledkem jako při druhé p. velár, ale za jiných podmínek: po ь, i, ę, pokud za velárou nenásledoval vokál, který palatalizaci bránil, tj. ⁺ū̆ > y, ъ, např. ⁺vьch‑ > vьś‑ / vьš‑ (stsl. vьsь, r. ves’ × č. všechen, p. wszystek,slk. všetok). Pův. pravidelnost zčásti zastřena analogií, srov. k nom. sg. ⁺otьkъ, gen. ⁺otьka, 3. palatalizací otьca, dat. ⁺otьku (< ⁺ătĭkău̯), palatalizací > otьcu a podle těchto tvarů s -c‑ též nom. ⁺otьcъ, přehláskou > otьcь. (O třetí p. velár, podmínkách jejího průběhu, o jejím stáří, ba vůbec existenci panuje v odborné lit. nejednotnost. Jazykovědci se dnes převážně kloní k názoru, že třetí palatalizace velár se uskutečnila dříve než druhá palatalizace velár, srov. např. ✍Mareš (1999:56–58), ✍Holzer (2001:38–40), ✍Holzer (2003:35–36) aj.)

Pro systémové souvislosti p. velár se připouští možnost, že v době první p. velár ještě nebylo obecně sl. konstituováno fonologické ch, neboť to se vyvinulo z ie. ⁺s po ⁺i, ⁺u, ⁺r, ⁺k, a to zprvu v š (viz ↗glottogeneze Slovanů), které by v případech jako 3. os. pl. aoristu ⁺prosišę bylo mohlo být zachováno „předpalatalizačně“, tj. přímo z ⁺prosisn̥t a už bez dalších předpokládaných mezistupňů se změnou š > ch (⁺prosichę) a s palatalizací ch > š (⁺prosišę). Totéž platí i pro zsl. při druhé a třetí p. velár (tedy dat. sg. ⁺mou̯sai̯ > ⁺mou̯šai̯ > ⁺mušě), kdežto v jsl. a vsl. ještě před druhou a třetí p. velár by byla proběhla změna š > ch a toto ch pak palatalizováno spolu s k > ć, g > dź rovněž v sykavku ostrou ś (tedy dat. sg. ⁺mou̯sai̯ > ⁺mou̯šai̯ > ⁺mou̯chai̯ > ⁺muchě > ⁺muśě).

2.2 Praslovanské změny souhlásek před jotací

Změny souhlásek před jotací i̯ / j, jsou změny, při nichž i̯ / j zaniklo: ⁺kj > č, např. +plak‑ati, ⁺plak‑jǫ > ⁺plačǫ ‘pláču’; ⁺gj > (⁺dz) > ž, např. ⁺lъg‑ati, ⁺lъg‑jǫ > ⁺lъžǫ ‘lžu’; ⁺chj > š, např. mask. ⁺duchъ, fem. ⁺duch‑ja > ⁺duša (ale při nejisté chronologii vzniku ch event. i možnost ⁺doṷs‑ > mask. ⁺douš‑os, fem. ⁺doṷš‑ja > mask. ⁺duchъ, fem. ⁺duša); ⁺sj > (⁺šš ?) > š, např. ⁺prosi‑ti, ⁺prosi‑enъ > ⁺prosi̯‑enъ > ⁺proššenъ (?) > ⁺prošenъ; ⁺zj > (⁺žž ?) > ž, např. ⁺vozi‑ti, ⁺vozi‑enъ > ⁺vozi̯‑enъ > ⁺vožženъ (?) > ⁺voženъ; ⁺rj > (⁺r’r’ ?) > ⁺r’, např ⁺mor‑jo > ⁺mor’r’e (?) > ⁺mor’e; ⁺lj > (⁺l’l’ ?) > ⁺l’, např. ⁺pol‑jo > ⁺pol’l’e (?) > ⁺pol’e; ⁺nj > (n’n’ ?) > ⁺n’; např. ⁺vonja > von’n’a (?) > ⁺von’a; u alveodentál ⁺tj > (⁺t’t’ ?) > ⁺t’ a ⁺dj > (⁺d’d’ ?) > ⁺d’ pro pozdní psl. výsledek jen předpokládaný.

Ve spojení labiál s jotací se vyvinulo jako přechodový konsonant tzv. epentetické l, srov. ⁺bj > ⁺bl’, např. ⁺ljubi‑ti, ⁺ljubi‑ǫ > ⁺ljubi̯‑ǫ > stsl. l’ubl’ǫ; ⁺pj > ⁺pl’, např. ⁺kupi‑ti, ⁺kupi‑ǫ > ⁺kupi̯‑ǫ > stsl. kupl’ǫ; ⁺vj > ⁺vl’, např. ⁺lovi‑ti, ⁺lovi‑ǫ > ⁺lovi̯‑ǫ > stsl. lovl’ǫ; ⁺mj > ⁺ml’, např. drěm‑ati, 2. os. pl. ⁺drěm‑je‑te > stsl. drěml’ete, ale na sklonku psl. jako zcela regulérní doloženo jen na jsl. a vsl. teritoriu, kdežto na zsl. území, kde jsou jen jeho ojedinělé stopy, buď už prehistoricky zaniklo, n. se plně nevyvinulo (viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny); historicky zaniklo v b. a mk. (viz ↗slovanské jazyky).

2.3 Vznik palatalizovaných konsonantů

Palatalizované konsonanty (též „změkčené“, „tónově zvýšené“, „diézní“) vznikaly v pozdní psl., zprvu jako poziční varianty před předními vokály i, ь, e, ě, ę. Jev je to buď obecně sl. s prehistorickými depalatalizacemi v jsl. oblasti, n. od počátku pouze ssl. (s přesahem do b.‑mk. nář.). Stupeň realizované fónické změkčenosti je patrně před různými vokály různý; největší asi před ě, i, kde dochován v č. u [ď], [ť], [ň] (ty však už tvoří samostatnou palatální řadu), srov. ticho [ťicho], dělat [ďelat], nikdo [ňigdo] × ⁺ťep’em’e > tepeme, kde nastaly ↗depalatalizace (kromě jsl. teritoria zasáhly sekundárně i část zsl. území a ukr., v níž dokonce též před ⁺i > y). O ssl. měkkostní korelaci konsonantů též ↗slovanské jazyky.